According to an analysis of Taylor Wessing Czech Republic, it is clear that as a consequence of Brexit, changes will likely occur in many areas of law, including international law and judicial cooperation. The extent of these changes depends mainly on the closure or absence of an agreement between the EU and UK, which would set and adjust the transitional period. One way or another, the current interantional legal regime of judicial proceedings with cross-border implications will be valid only for a limited time, either in the implementation of a so-called hard Brexit, or at the end of a transitional period established by agreement between the parties.
Advokátní kancelář Taylor Wessing komentuje uznávání a výkon rozsudků mezi Spojeným královstvím a Českou republikou po Brexitu
Advokátní kancelář Taylor Wessing Česká republika připravila analýzu právních vztahů a došla k následujícím závěrům. V souvislosti s jednáním o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (“UK”) z Evropské unie je zřejmé, že pravděpodobně dojde ke změnám v mnoha oblastech práva, včetně mezinárodního práva soukromého a justiční spolupráce. Kdy a za jakých okolností se tomu tak stane, závisí zejména na otázce uzavření či neuzavření dohody mezi EU a UK, která by zakotvila a upravila přechodné období. Tak či onak, aktuální právní režim soudních řízení s mezinárodním prvkem bude platit již pouze po omezenou dobu, a to buď do uskutečnění tzv. tvrdého Brexitu, nebo do skončení přechodného období zavedeného dohodou obou stran.
Martin Loučka, právník advokátní kanceláře Taylor Wessing Česká republika komentuje: “Po Brexitu přestane být ve vztahu ke Spojenému království použitelné právo Evropských společenství, a to buď s přechodným obdobím, nebo bez něj. Nejpozději po jeho skončení však bude nezbytné postupovat při vzájemném uznávání a výkonu rozhodnutí jinými cestami. V analýze byly rozebrány základní mezinárodněprávní instrumenty, jako jsou Luganská úmluva, Haagská úmluva či Bruselská úmluva, a potenciálně nově uzavírané bilaterální smlouvy se Spojeným královstvím. Jako nejpravděpodobnější varianta se nicméně v současné situaci jeví nutnost využití národního práva na obou stranách. To s sebou nicméně přináší určité komplikace a úskalí a pro úspěšné uznání a výkon rozhodnutí bude nutné znát cizí právo a postupovat podle něj. Vzhledem k tomu, že v některých případech je uznání předmětem samostatného řízení v cílovém státě, bude zřejmě nutné využít lokálních právních služeb pro účely zastoupení navrhovatele v takovém řízení. Všechny tyto aspekty ve svém důsledku vedou ke zvýšení nákladů a časové náročnosti uznání a výkonu rozhodnutí v cizím státě.”
Stávající režim
Připomeňme, že v současné době je UK stále považována za členský stát EU, a tedy se uplatní nařízení Brusel I, podle kterého je v případě absence volby práva sudištěm soud členského státu, ve kterém má sídlo žalovaný, neuplatní-li se některá z výjimek.
Co se týče uznávání, podle nařízení Brusel I zásadně platí, že rozhodnutí soudů členského států jsou automaticky uznávány v ostatních členských státech, a jako takové v nich mohou být i vykonány. Nad rámec Brusel I je právní režim přeshraničních sporů doplněn dalšími právními nástroji v oblasti pojištění motorových vozidel, finančních služeb, insolvenčních řízení či drobných nároků.
Tato pravidla samozřejmě po vystoupení UK z EU přestanou být použitelná a je tedy namístě hledat cesty, jak tento režim suplovat.
Luganská úmluva Jedním z existujících nástrojů, pomocí kterého by UK mohla zůstat nablízku příznivému režimu, co se týče uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v EU (a obráceně), je Luganská úmluva.
Luganská úmluva byla sjednána mezi EU a členskými státy Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členskými státy jsou v současné době Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Původně vznikla v roce 1988 a byla aktualizována v roce 2007. Svou povahou se jedná o samostatnou mezinárodní úmluvu, která nemá žádné další přímé vazby na komunitární právo, a jejím cílem je navodit v zásadě obdobná pravidla pro uznávání a výkon cizích rozhodnutí, jako je tomu v případě nařízení Brusel I. Úmluva tak opět pracuje se základní možností žalovat osoby ve státě jejich bydliště.
Bohužel Luganská úmluva není otevřená pro přistoupení ze strany libovolného státu, ani v případě, že tento stát je či byl členem EU. Spojené království by se tedy muselo buď stát členem Evropského sdružení volného obchodu, nebo by s jeho přistoupením k Luganské úmluvě musely souhlasit všechny aktuální členské státy. Navíc je pravděpodobné, že by tímto postupem byla narušena kontinuita probíhajících sporů.
Další varianty
Jednou z dalších “nenulových” variant je využití Haagské úmluvy o volbě soudu z roku 2005. Tato úmluva zjednodušeně řečeno zajišťuje, že soudy smluvních států budou respektovat a uznávat rozsudky vynesené soudy státu, jejichž příslušnost si mezi sebou zvolili podnikatelé. Již z uvedeného plyne, že působnost této úmluvy je velmi omezená a sama o sobě nemůže sloužit jako náhrada nařízení Brusel I či Luganské úmluvy.
Objevují se názory, že by bylo možné využít Bruselskou úmluvu z roku 1968, nicméně tato cesta je velice nejistá, neboť tato úmluva byla ze své podstaty závazná pouze pro členské státy EU, a navíc jako taková nebyla ratifikována množstvím současných členských států, které přistoupily k Evropskému společenství po nabytí účinnosti nařízení Brusel I, včetně České republiky.
Dodejme, že pro případy výživného a podobných institutů bude i nadále možné využít haagskou Úmluvu o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů z 23. 11. 2007, jejímiž signatáři jsou mimo jiné Česká republika i Spojené království.
Národní právo
Vzhledem k výše uvedeným problémům alternativních variant uznávání a výkonu rozsudků je nutno konstatovat, že jedinou zbývající cestou je zřejmě využití příslušných pravidel mezinárodního práva soukromého v národních právních řádech.
Jinými slovy, uznávání a výkon rozsudků ze Spojeného království v České republice se bude řídit zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ZMPS”), konkrétně ustanoveními § 14 až 16. Rozhodnutí se uznává na základě vzájemnosti a jen při splnění dalších pozitivních a negativních podmínek. Navíc je v současné době nejednoznačné, zda je možné vykonat i rozhodnutí ve věcech nemajetkových. Pro odpověď bude třeba počkat, jak k této věci budou přistupovat české soudy v rámci jejich rozhodovací praxe.
Ve Spojeném království se uznávání rozhodnutí ze třetích států, kterým bude i Česká republika, řídí tamním common law, které je navíc poněkud odlišné mezi Anglií, Walesem a Severním Irskem na straně jedné, a Skotskem na straně druhé. Každopádně platí, že pro uznání a možný výkon cizího rozhodnutí je nutné zahájit speciální řízení u příslušného soudu, ve kterém bude přezkoumána pravomoc a příslušnost soudu, který vydal původní rozsudek, a další podmínky pro jeho uznání, jako jsou mimo jiné soulad s veřejným pořádkem a nezměnitelnost.
